Žít podle očekávání druhých? Nesmysl!

Jak často si vlastně plníš své potřeby a touhy a jak často je potlačuješ? Otázka, která mi otevřela oči. Moje koktavá odpověď, kdy jsem se snažila schovat za nesmyslné odpovědi jako - jsem matka - rodič, jasně, že jsem se naučila potlačovat většinu svých potřeb.

Uff, říct to nahlas? Velké uvědomění. Nechávala jsem to doznít až přišla jedna velmi zajímavá otázka, kterou jsem si položila. Co jsou vlastně moje touhy a moje potřeby? Docela jsem si i myslela, že jsem se své role "people pleaser" zbavila už dávno, ale přece jen tam kousek zůstal.

Kdo vlastně jsem? I tuhle otázku jsem měla v sobě vyřešenou. Vím, kdo jsem - jenže - to kdo si myslím, že jsem je v aktuálním daném módu - máma, koučka, 33letá žena, která se chová dle nějakých očekávání, ale kdo jsem hluboko uvnitř? Které svoje touhy reálně potlačuji bez ohledu na to, v jakém módu žiju teď?

A v následujících dnech se stalo něco úžasného - možná za to mohly i jiné aspekty, jako třeba proces KAP (o kterém si můžeš přečíst zde), ale najednou mi došlo, že to, kdo si myslím, že jsem, tak není to, co je opravdu podstatou mě samotné. Já jsem jako dítě vždycky byla akční, nebojácná, chtěla jsem všechno zkusit, chtěla jsem lézt na stromy a skákat z letadel, dokonce být řidičkou formule 1. Kam se tahle verze poděla?

Hm, řekla bych, že jsem tolikrát za život slyšela něco jako - to není normální, je normální žít ve stereotypu - já tomu říkám krabice. A cokoliv, co se vymyká tomu stereotypu, je pro ostatní divné. Jsi matka, seď doma na zadku a buď zodpovědná. Jasně, postarat se o děti je přirozené, nebo já to za přirozené považuji, ale opravdu to je něco čemu musíme obětovat celý svůj život, touhy a potřeby?

Já se evidentně nechala přesvědčit k tomu, že ano - máš dítě - tvůj život končí a dokud není dítě plnoleté, musíš být jen v roli MATKA. A vlastně mi došlo, proč jsem část této role vnitřně neuspokojená. Miluji svého syna nade vše, ale taky miluji představy skoků z letadel, cestování na místa, na která mě to volá a naplnění svých potřeb.

Další z věcí - lidi mají žít v páru? Aha, opravdu? A co když nejsem prostě párový tvor? Co když svoji svobodu a nezávislost miluji natolik, že se nechci vázat na jednoho člověka? Co to o mně říká? Říká to o mně, že jsem divná nebo prostě jen to, že nejsem nastavená na život v páru?

Je zajímavé, jak postupem času přijmeme očekávání společnosti za svoje a co je ještě zajímavější, jak tím vnitřně trpíme a jak to nechceme vidět. Proto to úspěšně ignorujeme a doufáme, že když děláme, že to nevidíme, tak to tam prostě není.

Vtipné na osobním rozvoji je jedna věc - on vlastně nikdy nekončí. Krok za krokem začínáme vidět a vnímat věci, kterým bychom dřív nevěnovali žádnou pozornost, ale najednou jsou tak zatraceně pro nás viditelné, že je nemůžeme a nechceme dál přehlížet.

Opravdu chci jednou ležet tzv. na smrtelné posteli a říkat si: "Kéž bych ten život žila podle sebe." Druhou šanci ale nedostaneme! Jediné, co máme, je ten čas, který je teď a nevíme, kolik času nám zbývá.

Proč se neustále snažit zapadat do škatulek někoho jiného? A víš co, jen se podívej na všechny celebrity, které umřely, pár dnů drama, ale ... Co se stane pak? Jednou za čas, většinou na výročí jejich smrti, si na ně média vzpomenou a na jeden den jsou zase "s námi".

Co babička, která umřela před x lety? Je to bolest, chybí nám, ale svět se nezastaví, po nějaké době si na ní vzpomeneme míň a míň. A to přesně se jednou stane i s námi - i my jednou budeme jen vzpomínka a 3. generace od teď nebude pravděpodobně znát ani naše jméno. 

Za čím se teda vlastně honíme?